úvod   |   redakce   |   napište nám!   |   předplatné   |   inzerce
titulní strana (pdf)
rubriky
Publicistika
Na mušce
Svět vědy
Scéna
Auto & Moto
Cestování
Bydlení
Menu
Zdraví
Společnost
redakce
Redakce
Dopisy
Předplatné
Inzerce
Na mušce
17. prosince 2006
NA MUŠCE
Daniel Deyl
Kdo zná Lubomíra Zaorálka osobně, dá za něho ruku do ohně, protože je to (přes léta spolupráce s lidmi jako Miloš Zeman, Stanislav Gross a Jiří Paroubek) slušný člověk. Neví se o něm, že by pracoval pro bolševickou tajnou policii, že by ze své politické funkce postranně profitoval či řídil gang šejdířů, ani nebourá opilý a pak se neohání imunitou.
Když proto Zaorálek na pražské Novotného lávce vysvětloval, co jej přimělo zaštítit setkání druholigových iráckých oponentů americké invaze, člověk měl sklon mít to za bernou minci. Česko a Evropská unie dělá v Iráku příliš málo a konference je snahou o první krok k nápravě, znělo na pohled racionální vysvětlení.
Zaorálek byl také největším esem konference, jejíž první den měl na programu takřka výhradně spílání Spojeným státům. Další jméno známé z diplomatických kruhů patřilo Janu Kavanovi, jenž má shodou okolností pověst právě opačnou (a všechny výše uvedené politické nectnosti dovedl téměř k dokonalosti).
U jiného politika by se automaticky nabízelo vysvětlení, že za konferencí musí stát nějaký jeho temný osobní prospěch. V Zaorálkově případě však skutečnost může být snad ještě děsivější: myslí to skutečně vážně.